Autorka: Pavla Kmeť Švejcarová

​

Následující příběh je slepeninou a propletencem mnoha příběhů mých klientek i toho mého.

 

První příznak menopauzy přišel krátce po mých 45. narozeninách. V noci jsem se probudila v kaluži potu. Přičetla jsem to horku, i když venku bylo 15 stupňů. Vůbec mě nenapadlo, že by to mohl být nával, protože menopauza je přece něco, čím procházejí staré ženské. A tak jsem se necítila. Doma puberťák a třeťák s dyslexií, takže jasně, že se občas zapotím. Život je přece boj a já se nevzdávám.

To nevzdávání jsem měla chuť vzdát až o rok později. Vlny horka tou dobou přicházely někdy i přes den, i když jsem jim ještě neříkala návaly. Ale hlavně jsem přišla na to, že můj manžel má kamarádku. Tak jí říkal on. A já se nedivila, že mi při pomyšlení na něj a kamarádku stoupá teplota. Tehdy jsem si uvědomila, že to sama asi nezvládnu vybojovat. Tedy sestra si to uvědomila a donutila mě jít na psychoterapii. Bylo zvláštní si říct o pomoc. To já přeci pomáhám ostatním, já jsem za, to zvládá pomoci sobě i ostatním. Musela jsem si přenastavit svoje vnímání ze slabosti na sílu říci si o pomoc. To byl pro mě dost zásadní krok. Najednou jsem na ten životní boj nemusela být sama, mohla jsem se opřít nejen o svou terapeutku, ale také o sestru, kamarádky… A zjistila jsem, že se chci opírat i o svého partnera, jen jsem nevěděla, jestli to bude možné s tím stávajícím. Z toho se vyklubala párová terapie, protože já se přece nevzdávám, takže ani manželově kamarádce to nedám bez boje.

V průběhu párové terapie jsem se dozvěděla, že jsem náladová a někdy i nesnesitelná; v tom se manžel shodoval s naším puberťákem. Taky jsem se dozvěděla, že nemám chuť na sex jako dřív; toho jsem si taky všimla, ale kdo by měl chuť na sex, když má tolik povinností. A v neposlední řadě jsem se dozvěděla, že ho vlastně nepotřebuji, všechno zvládám sama. Něco na tom bylo. Do toho jsem začala přibírat na váze. To tedy nezmiňoval manžel, to neúprosně sdělovala váha a já to jednoznačně propojila s manželovou kamarádkou. Jsem tlustá, nechce mě. Nespokojenost s mým tělem pro mě byla tématem celý život, tak jsem do toho teď vplula, jak do vychozených tenisek. 

Až se mě jednou moje terapeutka zeptala, jak to mám s menstruačním cyklem. Cože? Nepatří tohle spíš na gyndu? Tak jsem se dozvěděla o perimenopauze a jejích příznacích. Sakra. Zjistila jsem, že mám snad všechny: návaly, měnící se cyklus, náladovost, přibývání na váze, pocit přetížení. To mi úplně stačilo. Hned jsem z toho vyvodila, že jsem stará. Další důvod pro mého manžela, aby měl kamarádku. Už jsem pro něj stará. 

Z téhle depky jsem se hrabala dlouho. Vlastně mi pomohlo právě to hrabání; pořádně jsem se pohrabala v sobě, svém životě, představách, tlacích, snech, svých bojích. Uvědomila jsem si, jak moc energie mi všechny ty boje berou a začala jsem je měnit. 

Z bojování s něčím se začalo stávat bojování za něco. Z boje s váhou se stával boj za zdravé tělo. Nacházela jsem spoustu informací o zdravé stravě, cvičení, spánku a některé z nich implementovala do své životosprávy. Namísto boje s dyslexií mladšího syna jsem začala bojoval za vztah s Bertíkem. Začali jsme spolu chodit do lesa a učit se o něm. Boj s manželem jsem vyměnila za boj o náš vztah. Snažíme se znovu se poznávat a zjistit, jestli spolu můžeme dál žít. Nevím, jak to dopadne, ale vím, že určitě nevzdám boj za sebe. To je asi ten nejzásadnější boj, který potřebuji vybojovat.

Boj jsem začala tím, že jsem si dovolila trochu ubrat a zjistila jsem, že jsem úplně vyčerpaná. Potřebovala jsem pauzu. Manžel souhlasil, že se postará o děti a já odjela na týdenní retreat do hor. Týden ticha. Týden bolesti zad při meditacích. Týden spánku. A pak mi opravdu došlo, co mi bylo už tolikrát řečeno a já to neslyšela. Musím zvolnit.

Když jsem se vrátila domů, šlo to ráz na ráz. Úvazek v práci jsem si snížila na poloviční. S manželem jsme si dali pauzu, nastavili střídavku a já získala svoje volné týdny. Nejdřív jsem cítila prázdnotu, smutek, opuštění. Tak jsem je nechala bydlet se mnou a ventilovala to na terapii. Po nějaké době se moje volno začalo zaplňovat: znovu jsem objevovala činnosti, které mě dřív bavily, ale kvůli péči o rodinu jsem si na ně nenašla čas. Prázdnotu a smutek vystřídalo chození po horách, fotografování, pěstování rostlin, sběr bylin. Pochopila jsem, že už nemusím bojovat. Ani s něčím ani za nikoho, můžu nechat život plynout.

Díky menopauze jsem se obrátila dovnitř – uviděla to nepříjemné ale i to radostné a vydala se svojí vlastní cestou. Osvobození od hormonů mi dovolilo udělat kroky, které vedly na cestu jen a jen pro mě. Užívají si jí ale i moji blízcí, puberťáka prý už tolik neprudím a dyslektika nechávám nečíst a místo toho žít. Ten les a rostliny nás pořád spojují. S manželem jsem pořád v režimu pauzy a ani s tím už nemusím bojovat. Hledám si svou cestu, manželovi se snažím dopřávat to samé a se zvědavostí vyhlížím, jestli se naše cesty ještě protnou nebo se nadobro vzdálí. Někdy je to snadnější, někdy o moc těžší. Mám chvíle, kdy mě pohltí vlna úzkosti, ale pomáhá mi, že vím, že ta vlna zase přejde. Cítím pak vděčnost menopauze, že mi dovolila (a já si dovolila) přechod do další fáze dospělosti. Asi fáze zralejší ženy, která tu může být nejen pro ostatní, ale také sama pro sebe.