Autorka: Jana Hrůzová

​

Příběh Lenky je fikcí, která je poskládaná ze střípků příběhů mých klientek, kamarádek a mého života. Je příkladem průchodu krajinou menopauzy, kde se kromě psychických obtíží nijak výrazně neprojevily jiné, pro menopauzu typické, příznaky. 

​​

Lenka žila od svých 25 let v manželství, ve 32 letech se po dlouhém snažení o početí za pomoci umělého oplodnění stala matkou. Po narození vytouženého dítěte se propadla do poporodní deprese, o dítě intenzivně pečoval otec. Lenka se během prvního roku života dcery za podpory manžela, širší rodiny a přátel zotavila. Fungování rodiny se vrátilo do běžných kolejí. 

Ve věku 47 let začala Lenka cítit, že jí ubývá energie, aktivity, které dříve zvládla s lehkostí – práce, péče o velkou zahradu, péče o domácnost, jí začaly zmáhat a přestaly přinášet pocit naplnění. Lenka po návratu z práce trávila čas odpočinkem – ležívala na gauči bez zájmu o dění v rodině, dceru, manžela. Také přátelské vztahy, které byly pro Lenku tolik důležité, začaly zkomírat. Do jejího života se opět, tentokrát plíživěji než v době po porodu, vkradla deprese. Po necelém roce za podpory manžela vyhledala Lenka psychiatrickou pomoc, současně začala docházet na psychoterapii.

Lenka pracovala jako učitelka na 1. stupni vesnické základní školy. Nasazení, s jakým svoji práci vykonávala, bylo obdivuhodné. Měla pověst vlídné a zároveň spravedlivé učitelky. „Svým“ školákům vždy věnovala péči dalece nad rámec svým povinností. Doma se věnovala přípravě pracovních listů, her a aktivit. Když rodiče mohli volit, ke které ze 2 paních učitelek jejich prvňáčci nastoupí, často padla volba na Lenku. Oblíbená byla i mezi kolegyněmi – připravená vždy pomoci, podpořit, zaskočit. 

V domácnosti Lenka dbala na pořádek, naklizeno, navařeno, napečeno - to byl Lenky standard. Pečovala také o zahradu, převážně užitkovou. O letních prázdninách vyráběla marmelády, kompoty, zavářela okurky, byla tak zvyklá ze své původní rodiny. Domácími produkty obdarovávala kolegyně, rodinu, přátele. 

Lenka pocházela ze 3 sester, byla nejmladší, zatímco dvě starší sestry se odstěhovaly, Lenka zůstala v rodném domě, do Lenčiných 42 let s rodinou žila Lenky maminka. Lenka každý měsíc o víkendu pořádala velkou rodinnou sešlost – zvala své 2 sestry a jejich postupně se rozrůstající rodiny na oběd, připravovala vždy velkolepou hostinu (pečené kachny, domácí zelí, knedlíky, pro zájemce řízky s bramborovým salátem, pekla koláče či buchty). Když Lenka vyrážela k někomu na návštěvu, nikdy nejezdila s prázdnou, vždy byla vybavená dárky.

Na své okolí Lenka působila mile, laskavě, vstřícně, podpůrně. V rámci terapie tuto svoji část nazvala „rozdávající“.  Deprese, která se do života před 50. rokem vkradla, přinesla Lence příležitost podívat se na její život z nadhledu – v rámci psychoterapie Lenka prozkoumávala vzorce vztahování se ke svému okolí a k sobě. Začala si pomalu uvědomovat, jak moc se po celý život snažila vyhovět ostatním, jak moc energie investovala do plnění očekávání druhých, která si sama vytvářela. Bylo pro ni až zarážející, jak málo pozornosti a péče věnovala sama sobě, jak dokázala přehlížet své vlastní pocity a potřeby. V rámci terapie prozkoumávala, co jí koncept „rozdávající“ v životě přinášel, a zároveň začala vnímat i jeho stinné stránky. Úplně jí odklonil od pocitu vzteku, který byl hluboko schovaný, nedovoloval jí cítit únavu a dbát na obnovování sil, také jí odpojil od toho, co ráda dělala pro sebe v době, než měla rodinu – milovala čtení románů, pletení a toulání se přírodou v okolí vesnice, kde žila. 

Lence její objevy přinášely chuť ubírat ze svých investic do okolí a více se zaměřit sama na sebe. V některých oblastech to šlo splavněji – třeba ve škole, někde změny vyžadovaly více Lenčina úsilí – v rodině - ne proto, že by manžel a dcera nevycházeli Lence vstříc, ale proto, že Lenka měla pod kůží hluboce zadřený předpoklad, že v rodině by měla být (jen) tou, která se o druhé stará. Lenka více a více času trávila tím, co jí baví. Proměňovala se také její zahrada - část užitkových rostlin nahradily trvalky a keře, záměrně volila nízkoúdržbové rostliny, které s malými nároky na péči přinášely velkou radost. 

Lenka pochopila, že skutečná síla není v dokonalosti ani obětavosti, ale v rovnováze. V odvaze zastavit se, naslouchat sobě a přiznat si: „Teď potřebuji chvíli pro sebe.“

A právě v tom se začala rodit její nová, klidnější a svobodnější verze.